Vydání žádného jiného alba ARAKAINu snad neprovázelo tak moc velké očekávání, jako právě „Apage Satanas“, nahrávaného mimochodem v době kdy naši hokejisté dosáhli na zlato na OH v Naganu (což je velmi sympaticky zmíněno i v bookletu desky). Českou populaci totiž (alespoň já mám ten pocit) za ony dva roky, které uběhly od poslední řadové nahrávky, pohltil ne zcela nesprávný názor, že právě s „S.O.S.“ si kapela vybrala slabší chvilku (což nakonec potvrdili i její členové sami v některých tehdejších rozhovorech), a že teď to tedy přece musí být mnohem lepší. Výsledek v podobě samotného alba, jak už se v takové atmosféře, i s ohledem na kvality a zkušenosti kapely samotné, vlastně dalo očekávat, dostál nadějím v něj vkládaným vskutku obstojně a nebýt několika maličkostí, dal by se možná nazvat perfektním. Ale pěkně popořádku.

Už od úvodního kousku „A zvony zvoní“ je cítit, že kapela znatelně přitvrdila a právě tohle přitvrzení se nakonec zřejmě ukáže být jedním z rozhodujících okamžiků pro komplexní hodnocení alba. Do jisté míry trochu ovlivněné thrashovým náhledem na věc, konečně jak také jinak u kapely s velmi bohatou právě thrash metalovou minulostí, docela určitě dorovnané a doupravené i podle soudobého vzorce hraní těžké metalové muziky (jako třeba ostré záseky a jiskřivé kytarové zadrnčení alá Pantera v Kubově „Šér Chánovi“), nicméně v konečném důsledku především zosobňující pověstné polití živou vodou. A upřímně, nic jiného vás ani nemůže napadnout, když se po chladivém intru ozve Žežulkova dvojkopáková jízda a dunivý podtext téhle skladby vám začne bušit až v samotných spáncích. Na úvod trefa jako hrom, stejně jako následující „Mý jméno je plamen“ či dále na albu umístěné skladby „Šér Chán“ s naznačenou kytarovou modernou, „Trip“ s mistrovsky zahranou a ´vymalovanou´ atmosférou halucinací (tedy ne že bych někdy polykal podobné pilulky, ale tak nějak bych si takové halucinace představoval zhudebněné) a „Promiňte slečno“, u níž je ona thrash metalová minulost přímo hmatatelná. Tím ovšem výčet úspěchů nekončí, kapela pokračuje v trumfování dál a střed terče neomylně zasahuje i v dalších kouscích, byť už přeci jen věrnějších typické arakainovské tváři z předešlých let. V „Kyborgovi“, v němž Mirek Mach předvádí další kus svého skladatelského umění s citem pro opravdu silný a originální melodický nápad, podobně jako třeba v dávnějším hitu „Gilotina“, v „Karavně slibů“, která znamená jedinou opravdu povedenou pomalou věc na albu nebo v „Návratu bohů“, v němž kapela předvádí tajemně – mystickou polohu, kterou jsem od ní opravdu nečekal a která jí přesto (nebo právě proto) rovněž padne jako ulitá. Do téže kategorie by se dala zařadit i pichlavá „Hey kritik“ (bože, kde jsou ty „zaplacený párty a rauty“ pro hudební publicisty Metalmanie?), jíž ovšem sráží nepovedený refrén s obligátním „Óóó“, které ARAKAINu jako takovému doopravdy nesluší a proto by tuhle hudební berličku zkrátka neměl používat.

Do konečného výčtu kompletního seznamu skladeb pak ještě chybí čtyři kousky, jejichž význam je pro album bezpochyby také stěžejní, ale zřejmě je nelze házet do jednoho pytle s ostatními již zmíněnými. Tři z nich jsou oněmi ´maličkostmi´, o kterých jsem se zmínil hned ze začátku, jejichž přítomnost více či méně zeslabuje celkově pozitivní dojem z nahrávky a čtvrtá je kapitolou samou pro sebe, jíž bych si rád nechal až na úplný konec. Tedy, pěkně po pořádku, „Princess“, ačkoliv má zřejmě něco málo do sebe, je pořád jen vykradením slavné acceptovské předlohy, jejíž užití mi celkem vyrazilo dech (podobně jako přihlouplý a spíše nevkusný text „Promiňte slečno“, kterým A. Brichta shazuje jinak povedenou textařskou práci), stejně jako „Půl století“ a „Špatný dny“ jsou jen tuctovými, ničím nevýraznými skladbami, jejichž zařazení na desku bylo opravdu nadbytečné. Naproti tomu (a tím se dostáváme ke kousku č. 4) stojí v samotném závěru titulní hymnus „Apage Satanas“, což je opravdová metalová tutovka, hit v pravém slova smyslu (vždyť jej také kapela velmi dlouho hrávala na samotný konec svých živých vystoupení), určitě srovnatelný s letitými skvosty jako „Proč?“ nebo třeba „Kolonie termitů“. Možná odvážné tvrzení, ale já si za ním pevně stojím, protože právě takovéhle skladby se svojí pestrostí, nápady a stavbou určují (minimálně tuzemskou) rockovou historii. Tak jako tak si prostě album nemohlo přát lepší tečku, stejně tak jako si asi ARAKAIN (potažmo jeho fanoušci) nemohli přát lepšího následovníka „S.O.S.“. Nepochybně totiž ono symbolické zaklínání padlo na úrodnou půdu a Satan asi skutečně odstoupil.